Kladivem do palice a nenechat nadechnout!

Vracím se z cesty po Balkánu. Oči pálí po dlouhém civění na ubíhající silnici, tělo nutně potřebuje horizont a povolit. V duši ale jako v pokojíčku - totální relax z milých komunikací s pohodovými usměvavými lidmi, z pozvolného tempa života, z báječné atmosféry krásných měst a vesnic pulzujících komunitním životem, z celkové harmonie vládnoucí ve všech místech, do nichž mě cesty dovedly.

Blížím se k rakousko-české hranici u Břeclavi, lovím první české rádio. BUCH. Přivítá mě nablblý hlásek pějící verše typu "všichni vzpomenou na holku s bílou halenou". Zázrak, že tohle někdo: napíše - nahraje - nazpívá - koupí - prodá. Žádný zázrak, že nejnovější hudba, co je v místních rádiích k mání, je v průměru 28 let stará. 
Bezprostředně následuje zpráva sdělující, že kdo nezaplatil daň z nemovitosti do pátku, dostává peška v podobě 14% úroku z prodlení. Účtuje stát svým občanům. BUCH. Výtečně, na lid patří přísnost. Jen si tak letmo uvědomuji, že když mi někdo neuhradí fakturu, mám ze zákona k dispozici maximální možný úrok okolo 7%. Pak už by to zřejmě byla lichva. 

Taky se hned vynoří dva roky stará veselice, v níž jsem dodal velké firmě služby v rámci dotačního programu pod hlavičkou ministerstva sociání práce a jiných věcí. Firma nikdy nezaplatila, zůstalo viset řádově sto tisíc korun, které si ale kulíšci nějakým zázračným způsobem vytáhli z ministerstva (proplácejícího dotace v tomto případě výhradně proti uhrazeným fakturám ... tedy jasný trik zralý na kriminálku). Jelikož jsem chamtivec, a chtěl jsem svoje prachy, napsal odpovědnému ministrantskému úředníkovi rychlý bonz s výzvou k provedení kontroly a zjednání nápravy. Dodnes jediné, co mám, je e-mail s odpovědí, že je to, malinko zestručněno, vůbec nezajímá. BUCH.

S blízkostí hranice houstne frekvence CZ aut. Konec klidného podřímávání za volantem! Proč mě najednou všichni chtějí zabít? Dva a půl tisíce kilometrů pohody a dobrých mravů na silnicích za sebou, najednou zadkem uprostřed džungle. BUCH.

Vítejte v České republice. BUCH! Po 100 metrech dobře maskovaný radar a kousek dál se poflakující uniformy. Jasně, vzpomínám - to je ta stará hra na četníky a na zloděje. Všichni ji tady hrají. Z logiky hry plyne, že koho, četníci nechytí, může si dělat, co chce. A takyže jo.

Břeclav. BUCH. Všude, kde nejsou rozmlácené chodníky, roste lebeda do pasu. Kolem zombíci převážně v teplákovkách. Hlavy k zemi. Zamračení, nasraní umaštěnci. A možná ještě vyděšení, protože jsou méně neviditelní než by chtěli. Pokřivené postavičky, z nichž každým pohybem stříká frustrace míchaná s rezignací (prosím jednu jahodovo-vanilkovou). 

Bába stojí na přechodu a nechápe, proč před ní desítky aut zastavují. Však si může stát, kde chce. O padesát metrů dál se vrhá pod kola ve snaze přeběhnout silnici patnáctiletý zajoch. Chaóóós.

Další pecka přiletí na parkovišti před nákupním centrem. Způsobně čekám jak alois, až kdosi vycouvá, najednou se přiřítí hvězda jasná blonďatá, zajede do právě uvolněné díry jak ještěrka. Na dotaz, jestli neviděla, že tam čekám s vyhozeným blinkrem šlehne ultra útočné "no a co jako!". BUCH.

A tak dál a tak dál a tak dál ....

Než dorazím domů, jsou pohoda a mír v duši minulostí. Proč jen je zrovna v mé gubernii tak strašlivý neklid, nepohoda, nesvoboda, špína, smutno, šedo, líno, nepříjemně, uraženě, nevraživě, nabroušeně, vychcánkově, nebezpěčno? Bude to, myslím, především mocným státem, který vyrábí svěrací kazajky nesmyslných zákonů, zákazů, nařízení, přikázání, hrozeb jak na běžícím pásu. Namísto toho, aby utrácel peníze za krásno, z něhož mohou zkrásnět lidé, vyrábí čím dál těžší kladiva. BUCH. Jaktože to jde dokonce už i na tom Balkáně, kterým máme mnozí tendenci tak trochu pohrdat? Jesti nakonec nejsme Balkánci upatlaní sami ... :-)